Čokoláda

V době, kdy jsem ještě netušila, že příjdu na svět pracovala moje mamka jako řidička sanitního vozu. V té době ještě netušila ani ona, že je vážně nemocná a já budu jednou pro ní vymodlené dítě.Ale o tom tento příběh není, takže se vrátím do sanitky.Mamka znala po Praze všechny policisty, díky případům, ke kterám jezdila a tak se s nima občas i dala do řeči. Jednou jí jeden z nich zastavil, aby si popovídal:“Ahoj Evo, kam jedeš? Máš toho dnes hodně?”“Ani ne, ale měla jsem pestrou noc, už se těším do postele.” odpověděla docela unaveným hlasem, ale snažila se být jako vždy usměvavá a příjemná.Po chvíli hovoru se policista zadíval na palubní desku a vyhrkl:“No teda, Evo, že se nestydíš, ty tady máš čokoládu a ani mi nenabídneš?”Mamka se rozesmála: “Neblázni, to jenom jako čokoláda vypadá a chutná, ale je to projímadlo, to bys mě asi pěkně proklínal, jeden čtvereček a máš co dělat doběhnout.”Na to následovala okamžitá reakce:“Opravdu, no to je skvělé. Nemohla bys mi jí dát, koupím jí od tebe. Na stanici máme jednoho, co nám vždy vše sežere a je mu jedno, že máme potom celou službu hladovou. Narafičím to na něj.”Mamka se neda dloho přemlouvat a údajnou čokoládu mu dala. Když se potkali znovu asi po 14 dnech, pozval mamku na oběd se slovy:“Pojď na oběd, zvu Tě za všechny kluky na stanici. Ten zmetek jí fakt sněd a celou. Týden jsme ho neviděli v práci, prý snědl něco zkaženého. od té doby nám už jídlo nebere, ikdyž mu ho necháme pod nosem. Přátelé, pozor na čokoládku! Ne, nebojte se, dnes už se nevyrábí, to by musel mít někdo hodně staré zásoby.