Dědeček se léčí

Dědeček se léčí

Je to dávno, kdy dědeček měl v Praze na Ohradě dílnu.
Provozoval černé řemeslo a vzal k sobě mou maminku jako učně spolu s nějakým Ondřejem.
V dílně stála bytelná železná skříň, kterou si dědeček zamykal. Často se ukrýval za její dveře,
něčeho se tam napil a pronesl: “Fuj, ta meducína je hnusná!”
Jednoho dne musel odejít z dílny brzy a tak dal Ondřejovi a své dceři práci - zamést dílnu, aby
si pes Kazan nevrazil kovové špony do tlapek. Šlo to rychle a děda se ještě nevrátil.
Mládí je neposedné a tak Ondra s Evou vymýšleli, jak si ukrátit čas.
Z nudy strouhali ze starých zápalek na ponk hlavičky a bouchali do nich kladivem.
Dílnou se ozývaly pěkné rány. V tom se zjevil dědeček a vynadal jim, že je to slyšet až na ulici,
ale jeho veselá povaha to rozčílení přemohla a přistoupil k Ondrovi se slovy: “Když něco dělám,
tak to dělám pořádně!” Vytáhl z kapsy pár dutých klíčů a nacpal jeden nastrouhanýma hlavičkama.
Pořádně to upěchoval, potom na klíč přivázal provázek a bouchnul s ním o ponk.
Ozvala se rána jako z děla. Děda zůstal stát jako sloup a nešťasným pohledem koukal na torzo klíče,
které se mu pohupovalo na provázku. Nastalo hrobové ticho do kterého děda najednou zakřičel:
“Parchanti, padejte domů! Ať Vás tady ani nevidím, Vás mi byl čert dlužnej.” Až druhý den Eva
s Ondrou přišli na to, proč se dědeček tak rozlobil, On si totiž zničil klíč od své skříně,
kam nechodil na meducínu, ale na kořalku, na kterou se po návratu do dílny tak těšil.

Dědeček se léčí (pokračování)

Jednoho dne zůstala Eva s Ondrou zase v dílně bez dozoru. Eva se všimla, že dědeček nezamkl svou bedlivě hlídanou skříň s meducínou. Hned měla nápad:
“Ondro? Nenakoukneme, co to je v té skříni za meducínu?”
Ondra moc neodporoval a zvědavost to vyhrála. Mimo obrázků svůdných žen byla ve skříni velká láhev domácí pálenky, kterou si děda pálil tajně na chatě v Klánovicích.
Slovo dalo slovo a Eva s Ondrou začali spokojeně ochutnávat tento mok. Příjemně se jim u toho povídalo a tak si ani jeden z nich nějak neuvědomili, že pálenka z láhve mizí. Ve chvíli, kdy byla prázdná už to bylo oběma učňům úplně jedno.
Zamknuli dílnu a rozhodli se odejít domů. Jak se to povedlo Ondrovi nevím, ale Eva se ve špinavých monterkách držela ornamentů z dlažebních kostek na chodníku, nechybělo moc k tomu, aby upadla.
Doma řekla babičce jen mezi dveřma: “Je mi zle!” Špinavá z dílny spadla do postele a nevěděla o světě.
Dědeček se mezi tím vrátil do dílny. Roleta zatažená a nikde nikdo. Odemkl, aby si dal panáka a ejhle, flaška prázdná. Domů běžel naštvaný, nadával na dceru celou cestu.
Babička hned mezi dveřma hlásila: “No, prosím tě, kde jsi? Holcew je šíleně zle, to jsi jí nemohl doprovodit domů, co kdyby někde upadla? Lehla si v těch zadělaných monterkách do postele, musí jí být hrozně!”
Dědeček si zamumlal, aby to babička neslyšela, že má proč jí být zle. Vešel za ní do pokoje, vzbudil jí a hned spustil: “Jak si to dovoluješ ty potvoro, počkej až vstaneš, to si vyřídíme, co si budou teď myslet rodiče Ondry?”
V tom vešla babička a ptala se, jak je Evě. Děda hned zašeptal Evě do ucha: “Opovaž se říct mamce, že mám v dílně kořalku!” Babičce potom vysvětloval, jak snědla něco špatného a musí se z toho vyspat.