Jako mladá holka jsem jezdila na vandry s kytarou, spacákem a dobrou partou lidí. Jednou v pátek jsem však své kamarády nestihla na nádraží,díky zdržení v práci a tak jsem jela sama. Na výstupní stanici už jsembyla za tmy a čekala mě ještě 4 km dlouhá cesta lesem.
S báglema kytarou přes rameno jsem vyrazila. Všude hrobové ticho. Jen mé krokybyly slyšet v suchém listí na cestě. Bedlivě jsem poslouchala noční zvuky lesa. Určitá dávka strachu ve mně však byla.
Už jsem byla v půlce cesty, když se najednou hluk mých kroků, jakoby zdvojnásobil. Znělo to, jako by měl každý můj krok v listí ozvěnu, ovšem těsně zamnou. Odhadoval jsem, že už jsem v místě, kde je kousek od cesty skalní převis, kde spává také pár trampů - občas se psem. Myslela jsem si, žejim pes utekl a jde teď v mém závěsu. Bez baterky to však byla jensnaha vysvětlit si ty druhé kroky za mnou. Trochu jsem se bála, aby namě ten vlčák, co tam býval nevyskočil. Nejdříve jsem ho rázné posílala na místo, potom volala tichem, aby si toho psa zavolali. Nic se nedělo,tak to pod převisem asi dnes nikdo nespí, napadlo mě.
Šla jsem dál, ale kroky byly vytrvalé, když jsem zrychlila, ono také, když jsem zastavila, byl klid. Nechtěla jsem ukázat, že se bojím, protože mě napadlo, že si ze mě kluci udělali srandu. Tak jsem nahlas říkala: ” Touž by stačilo, vedete 1:0. Tak už se neschovávejte.” Jenže ono stále nic, jen ten hluk v mých patách.
Můj strach se zvětšoval, představivost pracovala, uvažovala jsem, zda se na mě někdo nenalepil už na nádraží a teď mě tady v hlubokém lese třeba uškrtí. Bála jsem sepřidat, zpomalit a dokonce už i myslet. Cesta, která byla 4 km dlouhá byla tu noc snad celých 10 km. Měla jsem pocit, že nemá konce. Strach apocit bezmoci mě doháněl až zoufalství.
Konečně jsem z dálky slyšela hlasy z osady. Pomalu jsem zrychlovala, aby mě na osadě slyšeli, kdybych musela křičet o pomoc. Tak rychle jsem nikdy kopec keskalám nevylezla, jako tuto noc. Sundala jsem kytaru a spacák a v tommi to došlo. Uvolnila se mi na báglu kanada (kulatá kůže, používaná ijako řemenice do starých šicích strojů), kterou jsme skoro každý vozili místo špagátu. Celou cestu jsem odmotaný kus táhla za sebou a ochutnávala tak sílu strachu. Ta představa, jak jsem té kůži říkala, ať jde na místo a volala jsem na trampy pod převisem ať si jí zavolají mě však rozesmála.
2024 ©