Týden jako každý jiný, jen ve čtvrtek poněkud zmatený a to jsem netušila, že to bude pokračovat. Ve čtvrtek v noci mě probudila děsná ráná, teda spíše více ran spojených do jednoho velkého hluku. Pohled, který následoval moje ústa ohodnotila jedním slovem, které tady ani vyslovovat nebudu. Ze zdi se mi utrhla veliká police s kytkama, pravděpodobně na ní vyskočil kocour. Na polici byly nejen kytky, ale také nějaké doklady a DVD. Vše se mi vysypalo na jednu velkou hromadu. Byla ještě noc a tak jsem si šla zase lehnout, že se do toho pustím ráno. Od práce mě rušily telefonáty mého nejlepšího přítele, který se chystal k večernímu odjezdu na Slovensko. Mezi tím se ozval ještě syn, že přijedou s jeho dívkou na večeři. Vrhla jsem se tedy do vaření. Polévka se poté vařila sama a tak jsem šla vybírat kytky z rozbitých květináčů. sebrala jsem ostatní věci a zametla vše jen z toho nejhoršího, protože se musí police přidělat zase na původní místo. Špinavá od hlíny jsem přesadila ještě kytky do jiných květináčů. V tom zase zazvonil telefón s úžasným a pro mě v té chvíli nezvládnutelným návrhem. Byl to můj kamarád, který volal už z nádraží a zeptal se: “Chceš jet semnou? Koupím Ti lístek.” Nejdříve mě to zarazilo a potom jsem odpověděla: “To se nedá stihnout, za hodinu a půl odjíždíš. To jsi mi to měl říct po poledni, mám hromadu práce, jsem špinavá, v teplákách, nemám nic zbaleného, prostě nesmysl.” On se urazil a zavěsil, že se bude nudit ve vlaku. Za dalších 10 minut volal znovu s dotazem: “Jsi už na cestě?” Nevím, co mě to napadlo, ale hodila jsem do igelitky jedny náhradní džíny, tričko a spodní prádlo a bez namalování a vykoupání jsem bezhlavě vyrazila do Prahy na Hlavní nádraží, kde na mě čekal kamarád s jízdenkou do první třídy. On jel do svého rodného kraje na slezinu třídy po 35 letech a mě chtěl udělat radost, když věděl, že jsem teď ve stresu díky rozvodu a starostem kolem. Také věděl, že jsem 15 let nikde nebyla, natož, abych někdy viděla Tatry. Cestu jsem proklábosili - po jejich jsme rečovali, ale druhou polovinu noce jsme spali, když jsem ráno z vlaku uviděla majestátné vrcholky Tater, uvědomila jsem si, že ještě před 10 hodinama jsem netušila, že v sobotu ráno budu nějakých 700 km od domova. Výstupní stanice pro nás byla Spišská Nová Ves. Taxíkem za 3,50 euro jsme se nechali odvézt asi 4 km do Smižan, kde jsme byli ubytováni u spolužáka mého kamaráda v penzionu TINA.
Ouzký pozemek byl velice vkusně a hlavně prakticky upravený. Dvě jezírka s rybičkama a spousta kvetoucíxh skalniček - balzám pro oči!
V levo byly vyskládané (vyzděné) staré tašky, které kryly stěnu vedlejšího pozemku a sloužily zároveň jako květináče na další skalničky. V provo bylo parkoviště a venkovní posezení.
Dva štíty v čele jsou už budovy vydlejšího pozemku. Jejich fádnost byla však velice vtipně rozbitá tím, že na jejich zdi byly přidělány stará okna, která v noci svítila, jako by tam někdo bydlel.
Také vchodové schody do bytu spolužáka byly ozobené květinama.
Hezká je též miniatůra, která znázorňuje Kláštorisko ve Slovenském ráji, kde se leze po lávkách a žebříkách několik kilometrů vzhůru a není cesta zpět, protože se dva lidé neminou.
Přijeli jsme tam v půl sedmé ráno a tak jsme se šli projít po Smižanech. Říká se, že Smižany jsou největší vesnice. Myslím si, že to bude pravda. Byla jsem překvapená pohledem na upravené domy. Proti Českým vesnicím zde nebyl vidět dům, který neprošel mohutnou rekonstrukcí. Vesnice je v rovině, ale všechny ulice pohledem ukončuje kopec, nebo pohled na Tatry. Bohužel šikovný projektant zničil tento pohled. Vyrostla zde 3 sídliště a místo, aby dodržely nízký ráz domů v celé vsi, tyčí se zde 14-ti patrové paneláky.
Nikdo zde nikoho neomezuje ani v úpravě balkonů v tomto sídlišti a tak se zde lidé vyřádili s barevností, balkóny jsou vymalované od křiklavě zelené, žluté až po tmavě hnědou. Každý ho však vymalovaný nemá a tak to působí prapodivně.
Po procházce jsme se vrátili na snídani - dobrůtka - originál Spišské párečky.
Potom si kamarád půjčil auto od svého spolužáka a popojeli jsme k bráně do Slovenského ráje.
Bylo to nádherné, mrzí mě, že jsem sebou měla na focení jen mobilní telefon.
Z turistické ztezky jsme v hloubce pod nami viděli Hornád, který byl letos přeplněný vodou, tak jak to je letos skoro ve všech řekách a říčkách.
Zde prý teče vždy jen jeden proud, ale teď díky zvedlé hladině vznikl uprostřed ostrůvek. Přesto, že byla voda kalná, bylo vidět, že je čistá. Ovšem silný pramen pitné vody z hor byl jako křišťál.
Ve skalách kolem jsou prý jeskyně, ale bohužel byly všechny pod vodou.
Cesta do kopce mi dala zabrat, je vidět, že jsem netrénovaná a z naší rovinaté krajiny, kde bydlím je to nezvyk. Na cestě byly vidět stopy od jelena. Božské ticho, jen ptáčci zpívali. Konečně jsme vystoupali k silnici i zde byl pohled po okolí krásný.
Tam, kde se schází dva kopce stálo naše auto, ale v levo je Salaš, kde vaří stárá národní Spišská jídla. Halušky znám a tak jsme si dali pirohy, o kterých můj kamarád básní a sám je prý občas dělá. Maso se tam dříve jedlo tak jednou za týden, ale škvarky, sádlo, špek, cibule, mouka, brynza a brambory jsou základem všech jejich velmi levných jídel.
Nechápala jsem, že to může být tak chutné, když se těsto na domácí nudle naplní bramborama s brinzou - ani jsem jí v tom nepoznala a zalije se to rozpuštěným špekem se škvarkama.
Nacpaní k prasknutí jsme se ploužili k autu. Netušili jsme, že nás v penzionu čeká druhý oběd. Po obědě jsme se natáhli, aby jsme si odpočinuli. V 16:00 jsem musela kamaráda vzbudit, aby nezmeškal slezinu. Vzbudil se vyděšený, že to zaspal. Dostali jsme večeři a já zůstala v penzionu, neboť jeho slezina třídy semnou neměla nic společného. Ve 20:30 pro mě přišla manželka (a majitelka penzionu) spolužáka, že na slezinu poveze flašky slivovice a můj kamarád chce, aby mě tam přivezla. Musím se přiznat, že jsem spala jako špalek a měla jsem co dělat se probrat.
Nálada byla skvělá a já netušila, že budu zvládat smršť slivovice, kterou normálně nesnáším. Díky temperamentním tancům jsem to ani v hlavě necítila, navíc jsem zde dostala další večeři. Před pátou jsme jako poslední odcházeli. Kamarád měl trošku naváto a tak jsem se díky němu motala 4 km do penzionu. Lehl a spal jako špalek, není divu, když jsme protancovali celou noc. Ráno bylo kruté. Nohy, páteř, svaly dávali o sobě vědět.
Po snídani jsme se šli podívat do Spiše cca. 4 km. Jen kolmá ulice a dvojvěžatý kostel dělí Spiš od Smižan /kostel už je na Spišské straně/ dříve byly Smižany delší. Snaha spojit je se Spiší se nepovedla, ale kus jich Spiš ukrojila. Smižany i tak zůstali podle místních největší vesnicí.
Původní plán udělat si pěknou a hlavně dlouhou procházku se moc nedařil, oba zhuntovaní nočním tancem jsme se skoro plazili, když už se blížilo centrum Spiše.
Spišská věž je podle místních největší v Evropě, neboť její špička má 80 m. Byla jsem upozorněná na to, že se nesmím ptát, proč jsou na věži dvoje hodiny. Kdysi se prý na to zeptal V. Neckář a nějakou tam za to od místních koupil. Říká se totiž, že ty horní jsou pro normální lidi a ty spodní pro slepé Spišany. Ve skutečnosti však druhé hodiny vznikli tím, že věž byla dostavěna později, ale původní hodiny se ponechaly.
Vrestauraci si objednal kamarád nějaké dobré pivko, když mu donesli Krušovické, rozesmál se.
Na cestu do Smižan jsme si vzali za 2,5 Eura taxík, už bychom asi ani jeden nedošli. V penzionu jsme odpadli a spali až do 20:30 hodin, potom jsme dostali večeři a šli se ještě projít. Otevřeno už měli jen v restauraci Wimbach (což je název i potoka, ale také se mu říká Brusník) Všude se zde čepuje pivo Šariš, které se dá docela pít, ale je znát, kde a kdo ho čepuje.
Po návratu jsme si zbalili věci, protože v pondělí ráno nás čekala cesta domů. Pár foteček jsem nafotila ještě z vlaku, protože Tatry jsou většinou dokonale zahaleny v mracích a při odjezdu se nám konečně poodhalily víc.
2024 ©