Bylo už po půlnoci, když jsem slyšela rachtat klíče v zámku. To se můj první manžel snažil dostat domů po návratu z hospody. Už to trvalo moc dlouho a tak jsem mu šla otevřít dveře. Stál tam na tmavé chodbě a v ruce dřímal něco na tyči, teda nebylo jisté, zda se toho spíše nedržel, aby neupadl.
Udiveně jsem na něj koukala a snažila se pochipit, co to vlastně má vedle sebe. Manžel se mezi tím snažil dostat to něco vysokého do předsíně. Když se mu to konečně povedlo, spokojeně pronesl: “A je to!”Nebyla jsem téměř schopná slova, ve chvíli, kdy v předsíni stála značka autobusové stanice s jízdním řádem a čísly autobusů upevněná jen do betonového podstavce. Zeptala jsem se: “Co to táhneš domů, co s tím tady budeme dělat? Proč si to sem dovlakl?” On se na mě jen usmál a odpověděl: “Chtěl jsem se podívat, kdy ráno jede autobus a ono tam nebylo vidět, tak jsem si to vzal na světlo.”Dalších 14 dní jsem musela nutit manžela, aby zastávku vrátil na místo. Střízlivej se totiž bál, aby ho nikdo neviděl.
2024 ©