Každé ráno jsem hleděla ze čtrnáctého patra panelákového domu na Prahu, která se halila do oblaku šedivého smogu. Nutilo mě to přemýšlet o budoucnosti našich dětí, což mě přimělo souhlasit s manželem a odstěhovat se pár kilometrů za Prahu do rodinného domu se zahradou. Nejdříve jsem to oplakala, ale šťastný pohled dětí byl dostatečnou odměnou a přesvědčením, že tato volba byla šťastná. V této chvíli jsem ještě netušila, jaký je to balzám na nervypo příjezdu z práce domů.
Po pár měsících dřiny na několik let neudržované zahradě, jsem začala mít čas sledovat okolní přírodu. Byla jsem jako malé dítě radující se z broučka, který umí hopsat, lezla jsem po čtyřech za žábou, abych si jí mohla prohlédnout, poslouchala jsem zpěv ptáčků, který se v Praze ukrývá v hluku aut, manžel mi v náručí donesl ukázat živého bažanta, kterého vymotal z nějakých drátů,nevadilo mi ani, když jsem musela 10 minut čekat v autě na příjezdovécestě, abych dala čas sovičce na rozmyšlenou, kam má odletět. Shon velkoměsta zde mizí a člověk více vnímá přírodu, do které patří. Připadala jsem si tady jako v pohádce.
Bedlivé sledování přírody mě přesvědčilo, že vše má svůj smysl i takové stvoření, jako je nehezký škvor. V odborných knihách o zahradě si protiřečí, podle jednéje užitečný a člověk by jim měl umožnit žití, podle druhé škodí. Podlemého všeho moc škodí a tak je to i se škvory. Spolehlivě vyhubí mšice aspoustu dalších škůdců a za to si vybere svou daň, že se zabydlí třebav nějakém krásném květu, který tím zničí. Pohled na letící káně lesní, nebo večerní poletování kalouska kolem terasy je také kouzlem přírody.Teprve tady jsem si uvědomila, o kolik krásy mě město celá léta ochuzovalo.
Úpravy rodinného hnízdečko konečně zmírnila své tempo a našel se čas na procházky okolní krajinou.
První byl na řadě místní potok. Před dvaceti lety byl 70 cm hluboký, děti zde chytaly holýma rukama raky a sjížděly ho na doma vyrobených vorech až k rybníku, kde ústil. Dnes díky melioraci je zde jen hlubokékoryto s pramínkem jako z vodovodu a místy jen s vysychajícím bahnem,které zapáchá jako žumpa. Smutně jsem se rozhlédla po krajině. Náladu mi pozvedlo stádo pasoucích se srnek. Byl to krásný pohled, který mě přesvědčil, že mám v procházce pokračovat. Netušila jsem, co mě ještěčeká za zklamání. Každé křoví, každý remízek obsahoval smetiště, starélednice, rozbité sklo, zbytky ze staveb, pytle z odpadky od chatařů,kteří si neplatí popelnice, ani sedačky z aut nám tím pádem neposkytly příjemné posezení, natož hezký pohled.
Ráda koukám na krásné obrázky přírody, jen dnes trochu jiným pohledem. Hned mě napadne, kolik asi bude odpadků v těch krásných, kvetoucích keřích. Jsou věci, kteréfotografie neukáže. Opravdu není všechno zlato, co se třpytí.
2024 ©